Znáte ten pocit, kdy na něčem pracujete skoro každý den a nejste přesvědčeni, zda to má vlastně smysl? Jestli zkrátka neztrácíme tou činností čas. Právě dneska, po půl roce, jsem ucítila obrovskou radost - to, co jsem dělala, mělo smysl.

V Jižní Americe jsem měla kurz kytary. Začalo to tak, že jsem jednou odpoledne hrála s děckama písničku "La bamba" na kytaru. Písnička měla obrovský úspěch, bylo to supr. Informace o tom, že hraju na kytaru (sice velmi amatérsky, ale to nikdo nezmiňoval :-D ), se roznesla po celé místní komunitě. 

Asi za týden přijde za mnou neznámý kluk a říká, ať ho začnu učit na kytaru. Ok. Proč ne. Tak jsme začali kurz kytary. Informace o tom, že vedu kurz kytary, se roznesla hned další den. Takže najednou jsem měla asi 8 žáků, hodiny jsem vedla každý den.. Docela jsem se bavila tím, že já amatér učím na kytaru. Přitom jsem nikdy na hodiny kytary nechodila. 

No, kytary rozladěné, na každé chyběla minimálně jedna struna (jednou, když už praskla čtvrtá struna na kytaře, usoudila jsem, že už se na ní hrát nedá a musíme najít obchod s hudebninami.. :D ). Předávala jsem ve španělštině všechno, co vím o kytaře.. no a vzhledem k tomu, že jsem toho moc nevěděla, tak jsem většinou jen opakovala, to co už jsem desetkrát řekla. Děcka nadšená. Supr. Tak si píšu rozvrh - v osm angličtina, pak kytara, počítačový kurz, kytara, doučování, kytara, domácí úkoly, kytara..... Pořád ta kytara! No, už mi lezla trošku na nervy, přiznávám. Navíc, den po dni nejde ten pokrok příliš vidět. A to je na tom to..frustrující. Chcete vidět, jak vám žáci zahrají nějakou supr písničku. A ono pořád nic! 

Dnes! Po půl roce - ten kluk, který za mnou tenkrát přišel, že se chce naučit na kytaru.. no, poslal mi video, kde zpívá a doprovází se skvěle na kytaru! Sklidil úspěch na facebooku. S otevřenou pusou jsem zírala, bušilo mi srdce a přišel ke mně ten nádherný okamžik, kdy jsem si řekla - ono to mělo smysl! 

Chvála Tobě Pane!